Sebevědomí dětí v programu individuálního vzdělávání

Každé dítě je jiné,
jedno bystré, druhé přemýšlivé, třetí zbrklé, čtvrté pomalé, páté hlučné, další tiché, …

Jedno však mají společné. Zažívají vnitřní uspokojení, když se jim něco povede a hřeje je u srdíčka, když i ostatní jejich úspěch sdílí (ostatně toto neplatí jen pro malé děti :-)).

Vedu děti takovým směrem, aby jejich sdílení bylo upřímné, aby byly přející a měly radost
z úspěchu kamaráda, jako by to byl úspěch jejich vlastní. Podporujeme se navzájem, pomáháme si a radujeme se ze společného tvoření.

„Přej a bude Ti přáno.“

Několika slovy vyřčeno vše.

V tak malém kolektivu je mnohem snadnější pracovat na vyšších hodnotách, máme čas si o všem popovídat, řešit, co děti zajímá a vzdělávání směrovat tam, kam se ubírá zájem dětí.

Pochvala ano či ne?

Já považuji pochvalu za důležitou součást své práce (hlavně zpočátku).
Myslím, že upřímná pochvala dělá zázraky. Zároveň ale učím děti vlastnímu úsudku a sebehodnocení. Jedná se o velmi citlivé uvážení, kdy tento druh „odměny“ použít, aby jí nebylo moc nebo málo.

Děti se časem naučí, že už na mém hodnocení nejsou závislé, dokáží samy posoudit, s čím jsou spokojeny a kde mají rezervy. Mám z toho opravdu velmi dobrý pocit, když vidím, jak dítě, které bylo v třídním kolektivu na okraji, získává sebedůvěru.

O to mi jde, abych svou „troškou do mlýna“ napomohla k rozvoji človíčka, který si váží sebe i druhých.

Mgr. Jana Walterová

Vzdělávání s radostí, z.s.