Přirozená vnitřní touha po poznání versus vnější motivace (manipulace)

Děti přicházejí na svět s vlastní touhou se učit. Učí se systémem „pokus – omyl“. Co právě potřebují (z pohledu jejich zájmu), to se učí s ohromnou vytrvalostí, dokud nedosáhnou cíle.

Např. než se batole naučí chodit, prodělá nespočet pokusů a pádů. Každý takový pád poskytuje dítěti důležitou zkušenost, podvědomou informaci, jak dál.
Pokud bychom dítě za tyto dílčí nezdary kritizovali nebo jinak trestali, bylo by ve svých pokusech mnohem váhavější, v případě opravdu tvrdých trestů by se nenaučilo chodit nikdy.

Stejné je to i se vším ostatním, co se předškolní děti učí z vlastní vůle, tedy pro ně v pravý čas. Jejich svobodná volba co, kdy a jak, probíhající v reálné situaci běžného života je v procesu učení nenahraditelná.

Začátkem školní docházky je náhle všechno jinak.

Svobodná volba objektu zájmu dítěte je nepřípustná.
Svobodný pohyb je nepřípustný.
Přesné papouškování předkládaného slibuje cukřík.
Chybný krok je trestán.
Vzorem dobrého chování je mlčení a čekání na povel.

Jako výchova vojáků oddaných monarchii, docela „pasentní“.

Lidé, kteří v minulosti dosáhli životního naplnění, a nemyslím jen slavné osobnosti, byli a jsou vedeni vnitřní touhou, nadšením pro nějaký vyšší cíl. Ráno nemohou dospat a už myslí na to, u čeho večer usínali. Když jim něco nevyjde, znamená to, že to půjde jinak (měli štěstí na rodiče i učitele, kteří dokázali důsledky vnuceného systému eliminovat).

Opakem jsou lidé, kteří totalitní výchovu přijali za svou. Jejich nejčastější pohnutkou je strach. Život je pro ně zlý. Nějaké dávné touhy mají,
ale bojí se udělat chybu…    (nápadná spojitost se školním systémem je čistě náhodná :-O ) 

Paradoxem je, že právě oni nejčastěji vyžadují známkování, tresty a totalitu pro svoje děti, aby byly do života „dobře připraveny“.