Jedna z nejčastějších námitek proti domácímu vzdělávání je strach z nedostatečné socializace dětí, které se učí mimo školu.
Ve skutečnosti nad socializací dětí ve škole zůstává otazník. Děti jsou ve škole v prostředí a kolektivu, který jim byl přidělen, stejně jako obsah a způsob výuky či chování o přestávkách.
Doma řeší hromadu úkolů, místo aby vyběhli ven hrát fotbal nebo lézt po stromech, jako kdysi my dříve narození.
Tak se stále vzdalují tomu, co by chtěli dělat z vlastní vůle. .
Nic je nebaví a jejich socializace s vrstevníky je hromadná mobilmánie.
—————————————————
Skutečný kontakt se rozvíjí po vyučování spontánním výběrem kamarádů při společné – dobrovolné zájmové činnosti nebo při svobodném učení, kdy je „atmosféra“ podobná.
Pokud je učitel dostatečně zapálený pro věc, snadno své nadšení předá dál. Děti stejně „naladěné“ mají o čem diskutovat, řeší společně něco, co má hlubší smysl. Tyto děti v telefonu listují jen tehdy, chtějí-li se pochlubit svým výtvorem nebo sportovním výkonem apod.
Zkušenosti ze zemí, kde je domácí vzdělávání již rozvinuté, potvrzují, že takto vzdělávané děti jsou více sebejisté, nezávislé a zároveň otevřené ostatním.
Stanislav Walter