Co skutečně formuje dítě školou povinné?

Spíše než učivo ho profilují vztahy a mocenská dynamika.

Když se řekne „škola“, většina lidí si okamžitě vybaví učivo, známky, testy a přípravu na budoucí povolání. Ale pravdou je, že učivo, ač někdy důležité, není tím, co dítě ovlivní nejvíce. To, co se hluboce vryje do jeho psychiky, jsou mezilidské vztahy, zážitky a zkušenosti s mocí a podřízeností, na které si dlouhá léta zvyká.

Škola jako trénink podřízenosti?

Školní prostředí je plné pravidel: seď rovně, mluv jen, když jsi vyzván, pořebuješ na toaletu?… musíš požádat o svolení, piš podle zadání, drž se osnov. Pro dítě to znamená nejen učení obsahu, ale také osvojování si toho, jak fungovat v hierarchickém systému. Učí se být hodnoceno, kontrolováno, opravováno a čekat na pokyny.

Z psychologického hlediska si tak dítě vytváří vzorec: „Moje hodnota závisí na tom, co si myslí dosazená autorita.“ Tento vzorec si pak často nese do dospělosti (do práce, do vztahů, do rozhodování o vlastním životě).

I ambiciózní rodič může v dobré víře napáchat škody.

Rodiče to obvykle myslí dobře. Chtějí, aby jejich dítě uspělo, a tak na něj tlačí. Požadují výkon, disciplínu, snahu. Možná i to, aby se vzdalo vlastních názorů. Jenže tímto přístupem dítě naučí přizpůsobit se, nikoliv však výzvám, ale pasivnímu přijímání vůle někoho jiného.

A co se stane později? Takový člověk si často nevědomky vybírá dominantní partnery nebo prostředí, kde za něj rozhodují druzí. Vztahy, kde je veden, kde se podřizuje. Přesně ty vztahy, kterým se rodiče možná sami chtěli vyhnout, ale nevědomky na ně své dítě připravili.

Jak se to může stát?

Psychologové často mluví o tzv. „dětském vnitřním programu“, který si každý z nás neseme. Z dětství navyklé vzorce jsou jako scénář, který se neustále přehrává: pokud bylo dítě neustále hodnoceno, bude se srovnávat. Pokud bylo ponižováno, bude se podceňovat. Pokud bylo vedeno, bude čekat na vedení. Pokud bylo respektováno, bude sebevědomé.

Co s tím?

Nikdo z nás není dokonalý. Všichni děláme to nejlepší, co umíme. Ale právě proto má smysl se občas zastavit a položit si pár otázek:

– Má dítě možnost rozhodovat o svém vzdělávání?

– Plní jen očekávání nebo má prostor pro vlastní iniciativu?

– Je jeho hlas slyšen a respektován?

– Vnímáme jeho hodnotu a jedinečnost?

Závěr: Dítě formují vztahy, ne učivo.

Učivo se mění. Znalosti se zapomínají. Ale vztah k sobě samému, k autoritám a ke svobodě, si dítě nese po celý život. Proto je tak důležité, jak s dětmi mluvíme, jak je vedeme a jestli jim dáváme prostor vyrůst do svobodných, sebevědomých bytostí.

Nyní otázka pro vás: Máte představu, na co si zvyká vaše dítě? Jaké vzorce a postoje si odnese ze školy či z domova?