Jak to všechno začalo...
Moje cesta k domácímu vzdělávání
Mgr. Jana Walterová
Lektorka svobodného vzdělávání,
předsedkyně spolku Vzdělávání s radostí, z.s.
Moji profesní dráhu odstartovala paní učitelka ze základky. Možná i tím, že mám mladšího bráchu, tíhla jsem k dětem a práci s nimi.
Nejspíš mě ovlivnila i moje maminka, která pracovala jako vychovatelka, jezdila s námi do školy v přírodě a po odpolednách vedla dětský kroužek.
Prvním a zásadním krokem byla volba střední školy. Na gympl jsem nechtěla (děsila mě matika a fyzika :-), takže volba padla na SpgŠ v Litoměřicích. Patřím mezi silné ročníky (na ZŠ nás bylo 5 tříd A-E, cca 30 dětí ve třídě na malém městě). Mohli jsme zkusit štěstí i z 8. třídy, tak jsem to riskla.
V obálce přišlo: „Přijímací zkoušky jste zvládla úspěšně, ale pro velký počet Vás nemůžeme přijmout.“ Zklamání bylo, ale pak jsem si řekla:
„Nevadí.“ …díky tomu jsem prožila nádherný rok s prima partou v 9. třídě (stále se scházíme a jsou úžasní).
Po devítce jsem se stěhovala do Litoměřic, tentokrát to vyšlo, a mě čekaly čtyři roky na intru. Následovala Pedagogická fakulta v Ústí nad Labem – učitelství 1. stupně se zaměřením na hudební výchovu. O prázdninách tábory, nejdříve jako instruktorka, později v roli vedoucí, dokonce i zástupce hlavního vedoucího. To mě ale příliš nebavilo, neměla jsem svůj oddíl a tím pádem jsem přicházela o bezprostřední zážitky.
Praxe ve školách
Hned po škole jsem si vyžádala působení na malotřídce v horách. Byla jsem tam já, učitelka 1. třídy, a pan ředitel učil druháky :-) Krásné roky… děti byly miloučké, pracovaly s nadšením a každý den se těšily, co nového podnikneme. Miluji přírodu, hory zvlášť, tohle prostředí bylo pro mne balzámem na duši.
Zatím, co jsem si odskočila na mateřskou, školičku zrušili… jaká škoda! A já nastoupila na školu, kam jsem sama jako dítě chodila. Legrační bylo, že učitelky, které mě dřív učily, byly nyní mými kolegyněmi.
Po druhé mateřské jsem působila na výběrové jazykové škole. Sem docházely děti šikovné, nadané a velmi ambiciózní. Měla jsem je moc ráda, co mě však svazovalo, bylo městské prostředí. Navíc s 29 dětmi jsem ani ven nemohla. Řešili jsme to výlety, ŠvP, ale to mi bylo málo.
Následovala velmi důležitá životní etapa, diametrálně odlišná mému oboru. Naskytla se mi příležitost a já začala podnikat. Stala jsem se pánem svého času a finančně se to se školou nedalo srovnávat. Poznávala jsem spoustu zajímavých lidí... ale... něco mi chybělo. Začala jsem si uvědomovat, že to, co dělám, je jen honba za penězi.
Víc a víc jsem cítila, že mě práce netěší a že takhle žít nechci. Nicméně tohle období bylo pro mě velkým přínosem.
Co tedy dál?
Pohrávala jsem si s myšlenkou, že budu příležitostně vypomáhat ve školách, abych měla možnost v praxi vyzkoušet alternativní metody, s nimiž jsem v posledních letech přicházela do styku. Jenže o tento typ výpomoci ředitelé moc nestáli, každý mě chtěl do pracovního poměru :-)
Nakonec jsem podlehla lákadlům jednoho pana ředitele a do školy nastoupila. Moderně vybavená třída s 15 dětmi, fajn lidičky kolem – školníkem počínaje a ředitelem konče (nebo raději naopak :-D) a to vše kousek od domu, prostě super. Časem ve mně ale narůstal pocit, že se za něčím ženu, že honím děti, nemáme čas dodělat to, co je opravdu baví, protože už zvoní, atd.
Hodně dlouho jsem přemýšlela, snažila se vymyslet nějaký kompromis… A pak jsem si řekla? „Když to neuděláš teď, tak už nikdy. Čím déle ve škole zůstaneš, tím hůře budeš odcházet!“ Hnal mě zvláštní vnitřní pocit, že to musím udělat. „Staň se, co má se stát.“ Oznámila svůj odchod, nikdo nechápal, asi ani já ne. Chvílemi mnou cloumaly obavy, jestli jsem se vážně nezbláznila, jestli mě nepálí dobré bydlo.
Ale můj vnitřní hlas mě nenechával na pochybách :-)
Poděkování
Mám neskutečné štěstí, že mám kolem sebe samé úžasné lidičky, takže děkování v tomto směru bude nejspíš nekonečné :-)
Velký dík patří mým rodičům, jejich obětavost neznala mezí a já prožívala dětství plné lásky a porozumění.
Vždycky se snažili vyjít vstříc a podat pomocnou ruku. Nikdy jim nepřestanu být vděčná za to, co pro mě udělali.
Můj osudový muž je hotové požehnání, je stálou inspirací. Jeho bezmezná srdečnost a dobrota je někdy až zarážející :-)
Už téměř tři desítky se mnou - v dobrém i zlém…
„Bez dětí by byl náš dům uklizený, naše peněženka plná, ale naše srdce prázdné.“
…četla jsem nedávno (už ani nevím kde) a víc a víc si uvědomuji hlubokou pravdu tohoto výroku. Jsem šťastná, že nám dvě prima holky, děkuji za každý okamžik, který jsem s nimi prožila a snad ještě prožiju.
Největší odměnou pro mě je, když si samy od sebe přijdou popovídat :-)
Musím zmínit i rodiče mého muže. „Tchán a Tchyně“ s velký T. Díky jejich zdrženlivosti jsme si vybudovali krásný vztah. Za jejich pochopení a vstřícnost jim patří velké poděkování. Mít takovou panímámu s pantátou je opravdu dar z nebes.
…druhé dítě ano či ne? Asi otázka, kterou hodně párů řeší. Mně přijde dost důležité mít brášku nebo ségru. A děkuji rodičům, že i já mám „Velkého bratra“ – ten si se mnou užil :-) Je mojí součástí, mám ho moc ráda.
Je velké štěstí mít sourozence…
S mužem jsem získala další super rodinu, velkou rodinu. Taková rodina je požehnání, nikdy mi to tak nepřišlo, ale čím dál tím víc si uvědomuji, jak je důležité mít kolem sebe spřízněné duše. A dnes už chápu dědu, který je štěstím bez sebe, když se všichni sejdeme.
Nevím, jak je to možné, ale mám kolem sebe i skvělé kamarády, s nimiž se moc ráda stýkám a jela bych za nimi až na kraj světa.
Moji bývalí spolužáci – stále se scházíme a nad našimi dřívějšími výstřelky se vždy srdečně zasmějeme :-)
Velký dík posílám i na Moravu (ale nejen tam), mým kamarádům námořníkům (zvláště posádce BWP), se kterými jsem prožila nezapomenutelné chvíle napětí i pohody. Bezva kamarádi, na které se můžu kdykoliv spolehnout, jsou jak moje rodina.
Díky za vše Martine, Zdendo, Láďo, Mílo, Víťo, Stando.
Mám také neskutečnou rodinu hudební. Nikdy nepřestanu děkovat Kátě (naší dlouholeté kamarádce) a Jimovi, kteří nás do téhle rodiny přizvali. Děkuji i Martičce a Jirkovi za velkou trpělivost při společném muzicírování, Leně a Pavlovi za krásné chvíle v pohádkovém prostředí,
Kájovi, Čajdovi, Zdendovi i Danušce, Vlastičce a Kájovi, Irče a Pepovi, prostě přátelům, kteří si život bez hudby nedokáží představit. Moc děkuji Martinovi, s jehož pomocí jsem objevila kouzlo banja. Díky Martine, žes mi vložil do rukou i autoharfu, nádherný to nástroj. Vřelé díky i Dendě, úžasné ženě...
Poděkování posílám i kamarádům horalům, skvělým lidem, kteří mají srdce na správném místě. Největší dík posílám Slávkovi až na vrcholky hor nebeských. Jeho láska k horám byla nekonečná, nakažlivá. Díky Slávo, Dědku, Kubíku, Stando, Oto, Pepo, Františku, Ivo, Ivoši, Léňo, Stando, Věrko, Pavle – maršále :-), Pavlíku Z., Terezko, Bresťo, Jíťo, Zdendo… omlouvám se, všechny vyjmenovat asi nedokážu :-)
Děkuji Ivance, která mi pomohla mnohé pochopit, Haničce Růžičce, vždy usměvavé, s náručí otevřenou a srdcem též.
Musím se poklonit i přátelům – taichistům, lidem s nadhledem, pochopením a citem pro trochu jiné vnímání. Š´fu, Jíťa, Kuba, Radek, Honza... lidé, se kterými nám bylo vždy dobře.
V poslední době se setkávám i s partou, která je velmi tvořivá, "mazlí se s hlínou" a vdechuje život něčemu zdánlivě neživému. Honzíku, díky za všechny Tvoje rady a trpělivý přístup, díky i celé partě keramiků, na našich lekcích vždy vládne velmi příjemná a tvůrčí atmosféra.
Velký dík panu řediteli, který byl víc člověkem než šéfem.
Děkuji Danušce, která byla vždy po ruce a nikdy nezklamala.
Renče, mé osobní řidičce a spolehlivé metodičce.
Kačce – pokaždé si našla chvilku na obyčejné klábosení.
Helče – za to, že nás, s rychlostí jí vlastní, vždy popoháněla.
Evce, že dokázala pobavit nás všechny.
Evičce, která se snadno nadchla pro mé nápady a byla ochotná mě podpořit.
Martině a Radce, že chápaly mou občasnou zapomnětlivost.
Lianě, Romče a Jiříkovi, kteří se pilně starali o naše bříška.
Honzovi – nejlepšímu školníkovi na světě.
Pavlíkovi – bezva IT učiteli, který vždy ochotně a s úsměvem udržoval v chodu naše PC.
Lucince, která dokáže člověku vytrhnout trn z paty.
Spoluhráčům golfového týmu v podání – Jirka, Jana , Kačka, Nikča a Lucka.
Mojí bedlivé zástupkyni – Věrce, kancelářským děvčatům – Marcelce a Blance, osobě nad naší bezpečností dohlížející – Stáně.
Nadě – mé keramické průvodkyni, samozřejmě i Petře, Ester, Leonce a Janě.
Opravdu veliké díky posílám všem rodičům, kteří měli tu trpělivost a snahu mi porozumět a bez nichž by to nešlo, byli jste pro mě velkou oporou a já Vám z celého srdce děkuji.
V závěru děkuji všem, kteří mě hodně naučili a bez nichž bych dnes nebyla tam, kde nyní jsem.
DĚKUJI. Díky vám všem dnes mohu realizovat můj sen – individuální vzdělávání.