Proč individuální vzdělávání ?

     Každé dítko je osobnost, je třeba mu naslouchat.

     Už jste si někdy všimli, že jsou děti jak včelky? Chvilku neposedí, pobíhají, poletují, pořád něco brebentí, potřebují strhnout na sebe Vaši pozornost (nutno podotknout, že když jim to nevyjde po dobrém, zkoušejí to po zlém - to už si většinou všimnete ).
      Je úžasné vidět ty malé bytůstky, s jakým zájmem vypráví svůj zážitek, jakou radost mají, když jej sdílíte s nimi.
Moc ráda jim naslouchám, sdílím jejich radosti i stesky.
Pofoukám bolavou dušičku a vyloudím úsměv na tváři.
Děti dokáží vyprávět celé hodiny.
Naslouchejte jim a tisíckrát se Vám to vrátí...
 

     Individuální přístup ve škole?

     Ani při patnácti dětech (natož při 28) nedokážete svou pozornost rozdělit, ať se snažíte sebevíc. 
Honí Vás čas, zvonění, osnovy, plány, nekonečné papírování, atd... 
Nemělo by se to vzdělávání náhodou řídit heslem Komenského: „Škola hrou“?

     Jak si ten individuální přístup vlastně představuji já? 

     Abych se mohla každému dítěti plně věnovat, mohu mít ve skupince maximálně osm dětí.
V případě většího počtu je potřeba skupinu rozdělit.
     Bez učebny to nejde, ale nejlepší (z mého pohledu) je být venku a propojit vzdělávání s pohybem a reálnou situací.
Mám pro to hned dva důvody:
1. - je to zábavnější, reálná činnost je obsahově mnohem hodnotnější než výklad
2. - výuka probíhá v sepětí s přírodou – ta nám skýtá skvělé možnosti, přijde mi škoda jich nevyužít

     Lavice jsou samozřejmě potřeba, ale trávíme v nich času co nejméně. Při náznaku únavy mohou děti vyběhnout na zahradu, vydovádět se a hned jsou zase plné síly.
Co jde, osvojujeme v reálném životě nebo prostřednicvím her jako Cashflow, násobilkové šipky apod.
Místo suchého sestavování úloh o nakupování (ve třídě) je přece lepší vzít děti do obchodu a procvičovat matematické úlohy přímo naživo. Nikomu nemusím vysvětlovat, s jakým zájmem se pak snaží vypočítat, kolik dobrot si mohou za dvacku koupit.

     Děti velmi rychle pochopí, že jsme partneři, kteří si pomáhají, mají se rádi a vzájemně se povzbuzují.
Chyba se netrestá, chyba je náš přítel, protože nás posouvá dál.
Učitel není strašák, který rozdává špatné známky. Vystupuje v roli průvodce, který je vždy po ruce, poradí, pomůže. 
Děti se samy snaží o řešení. Stoupá jejich sebevědomí, protože si velmi dobře uvědomují, že samy hledají a nacházejí...

     Jsme jedna rodina, každý má svou důležitost, každý má své slovo. 
Podle momentálního naladění se vyvíjí i výuka, která vychází ze zájmu dětí. 
V takové atmosféře se žáčci posouvají mílovými kroky. Pracují s nadšením a rádi.
Alternativních metod je celá řada, v každé je něco dobrého a něco, s čím tak úplně nesouhlasím. 
A to je dobře, každý má svůj styl, každý to cítí jinak.

… mám svůj vlastní způsob, svůj osobitý přístup, … nejspíš „waltrovský“ :-)

     ... jdu jen za svým snem a plním odkaz dávno řečený :-) 

               Děkuji těm, kteří se mnou první krok učinili a věřili mi. 

                     Jana Walterová

Shrnutí